Dnešní obraz tvoří směs tradičních náboženství, nových duchovních směrů i výrazné sekularizace (odklonu od organizované víry).Rozdíly mezi těmito křesťanskými směry pramení z historie – konkrétně z velkých rozkolů (schizmat) a reformací. I když všichni věří v jednoho Boha a Ježíše Krista, liší se v tom, kdo má hlavní slovo (autorita), jak vypadají bohoslužby a jak přistupují k tradici.
Zde je přehled hlavních proudů:
Katolictví:
Nejsilnější v jižní a střední Evropě (Itálie, Španělsko, Polsko, Irsko, Rakousko). Papež ve Vatikánu je pro tyto věřící ústřední autoritou.
Hlavní autorita: Papež v Římě, který je považován za nástupce apoštola Petra a neomylnou hlavu církve ve věcech víry.
Celibát: Kněží musí žít v celibátu (nesmí se ženit). Ženy nemohou být vysvěceny na kněze.
Pojetí víry: Velký důraz je kladen na 7 svátostí (křest, zpověď, přijímání atd.) a úctu k Panně Marii a svatým.
Bohoslužba: Nazývá se mše, je vysoce formální a středem je eucharistie (přijímání těla a krve Kristovy).
Protestantismus:
Převládá na severu (Skandinávie, Británie, severní Německo, Nizozemsko). Zahrnuje luterány, anglikány, kalvinisty i moderní evangelikální proudy.
rotestantismus vznikl v 16. století jako reformační hnutí (Martin Luther, Jan Kalvín) proti nešvarům v katolické církvi (např. prodeji odpustků). Není to jedna církev, ale rodina tisíců různých směrů (luteráni, kalvinisté, baptisté, metodisté...).
Hlavní autorita: Pouze Bible (Sola scriptura). Neuznávají papeže a odmítají církevní tradice, které nemají oporu v Písmu.
Celibát: Neexistuje. Duchovní (často nazývaní pastoři nebo kazatelé) se běžně žení a mají rodiny. V naprosté většině protestantských církví mohou být ordinovány i ženy.
Pojetí víry: Spasení člověka dosáhne pouze skrze víru a milost Boží, nikoliv skrze skutky nebo církev. Neuctívají svaté ani Pannu Marii a uznávají většinou jen 2 svátosti (křest a Večeři Páně).
Bohoslužba: Je civilnější, méně rituální. Hlavní důraz je kladen na kázání (výklad Bible) a společný zpěv.
Dominantní na východě a jihovýchodě (Rusko, Řecko, Rumunsko, Srbsko, Ukrajina). Je typické svou bohatou liturgií a ikonami.
Hlavní autorita: Nemají jednoho papeže. Církev je rozdělena na národní celky (např. řecká, ruská, srbská pravoslavná církev), které vedou patriarchové. Všichni jsou si roovnocenní.
Celibát: Farní kněží se mohou ženit (ale musí to stihnout před vysvěcením). Biskupové se však vybírají pouze z řad neženatých mnichů. Ženy kněžkami být nemohou.
Pojetí víry: Silný důraz na mystiku, neměnnost tradice a původní rituály. Neuznávají některé katolické dogmata (např. o neposkvrněném početí Panny Marie nebo papežské neomylnosti).
Bohoslužba: Velmi bohatá, plná symboliky, kadidla a zpěvu (bez hudebních nástrojů). Typická je úcta k ikonám (obrazům svatých).
Církev vznikla poměrně nedávno – o Vánocích roku 1919 (oficiálně 1920) odtržením části modernistických katolických kněží od Říma. Hlásí se k odkazu české reformace (Jan Hus, utrakvismus), ale strukturou je to moderní církev.
Hlavní autorita: V čele stojí patriarcha a synoda (rada). Církev funguje demokraticky.
Celibát: Dobrovolný, kněží se běžně žení. CČSH byla jednou z prvních, která začala světit ženy na kněze (už od roku 1947).
Pojetí víry: Jde o zajímavý mix. Liturgie a pojetí svátostí (mají jich 7) jsou vizuálně blízké katolictví, ale teologicky mají blízko k protestantismu (svoboda svědomí, důraz na Bibli). Neuznávají papeže.
Bohoslužba: Bohoslužba je vedena v moderní češtině (na rozdíl od latiny, která v té době v katolické církvi dominovala) a přijímá se při ní vždy „pod obojí“ (chléb i víno), což odkazuje na husitskou tradici. Typickým symbolem v jejich kostelech je červený kalich.
Judaismus: Nový zákon neuznává. Jejich základem je Tanach (to, čemu křesťané říkají Starý zákon), jehož nejdůležitější částí je Tora (Pět knih Mojžíšových). Klíčový je také Talmud – obrovský soubor rabínských diskusí, zákonů a výkladů, který říká, jak podle Tóry žít v praxi.
Křesťanství je náboženstvím víry (důležité je uvěřit v Krista a jeho milost). Judaismus je spíše náboženstvím činu a životního stylu (důležité je dodržovat Boží přikázání – micvot).
Duchovní vůdce: Židé nemají kněze (v křesťanském smyslu). Mají rabína, což je v překladu „učitel“. Je to autorita na náboženské právo, která vede komunitu, ale nemá žádné „nadpřirozené“ pravomoci odpouštět hříchy. Rabíni se běžně žení a mají rodiny. V liberálních směrech mohou být rabínkami i ženy.Místo modlitby: Místo kostela chodí Židé do synagogy. Nenajdete v ní žádné obrazy Boha, soch, svatých ani kříže – zobrazování Boha je přísně zakázáno.
Svátky a rituály: Místo neděle je posvátným dnem odpočinku šabat (od pátečního do sobotního večera). Neslaví Vánoce ani Velikonoce, ale mají vlastní svátky (např. Chanuka – svátek světel, Pesach – připomínka vyvedení z Egypta, Jom kipur – Den smíření).
Jídlo (Kašrut): Židé dodržují přísná pravidla stravování. Jídlo musí být košer. To znamená zákaz vepřového masa, mořských plodů (kromě ryb s šupinami a ploutvemi) a přísné oddělování masitých a mléčných výrobků. Křesťané žádná taková plošná omezení nemají.
Křesťanství: Klade obrovský důraz na posmrtný život (nebe, peklo) a na to, že člověk je spasen skrze víru v Ježíše.
Judaismus: Soustředí se primárně na život tady a teď a na nápravu tohoto světa (Tikun olam). Představa posmrtného života (Olam ha-ba) sice existuje, ale není detailně popsána a neexistuje v ní koncept věčného zatracení v pekle pro nevěřící. Spravedlivý člověk (jakéhokoli vyznání) bude odměněn.
Pro židovství je hlavní Mojžíš který je nejdůležitější postavou všech dob. Židé sice nemají koncept „svatých“ jako katolíci, ale Mojžíš má status, který už nikdo nikdy nepřekonal.Největší z proroků: V judaismu platí, že žádný jiný prorok neměl a nikoho nebude mít tak blízko k Bohu jako Mojžíš. Jako jediný mluvil s Bohem „tváří v tvář“ (ne skrze sny nebo vize). Dárce Zákona (Tóry): Skrze Mojžíše dal Bůh Židům na hoře Sinaj desatero a celou Tóru (zákon). Proto se židovskému právnímu a náboženskému systému často říká Mojžíšův zákon. Otec národa a osvoboditel: Mojžíš vyvedl Izraelity z egyptského otroctví, zformoval je z pouhého kmene v jednotný národ.
Učitel (Moše Rabenu): Židé ho nejčastěji titulují jako „Moše Rabenu“ – Mojžíš, náš učitel. V židovském mysticismu (kabalismu), který silně ovlivnil moderní esoteriku, má každé písmeno Tóry (kterou Mojžíš zapsal) duchovní a číselný význam. Mojžíš je zde vnímán jako ten, kdo lidstvu zpřístupnil kosmické kódy.
V posledních desetiletích mnoho Evropanů opouští církve, ale stále hledá duchovní rozměr. Tento fenomén se často označuje jako "spiritualita bez náboženství".
Esoterismus a New Age: Zájem o meditaci, jógu, reinkarnaci, krystaly nebo astrologii. Často jde o synkretismus (míchání prvků z různých tradic). Esoterici často zdůrazňují, že Mojžíš vyrostl na faraonově dvoře a byl vychován egyptskými kněžími. Podle nich byl zasvěcen do egyptských mystérií a do tajné magie. Desatero a zákony, které přinesl, proto nevnímají jako diktát z nebe, ale jako transformované esoterické vědění Egypta uzpůsobené pro kočovný kmen. Magické schopnosti: Zázraky, které Mojžíš dělal (proměna hole v hada, rozestoupení moře, přivolání ran), esoterika nevysvětluje Boží vůlí, ale tím, že Mojžíš ovládal skryté přírodní a duchovní síly (tzv. hermetické zákony). Existují staré grimoáry (magické knihy) nesoucí jeho jméno, například Šestá a Sedmá kniha Mojžíšova. Tyto texty (které samozřejmě nenapsal historický Mojžíš, ale vznikly v novověku) obsahují zaklínadla, talismany a návody na vyvolávání duchů. V tomto specifickém proudu magie je Mojžíš vnímán jako mocný mág, jehož jméno dodává rituálům sílu.
Východní filozofie: Rostoucí popularita buddhismu a hinduismu, a to nejen mezi imigranty
Novopohanství (Neopaganismus): Návrat k předkřesťanským tradicím, jako je keltský druidismus, germánský Ásatrú nebo slovanské pohanství.
Zde je přehled hlavních proudů:
1. Křesťanství (Dominantní tradice)
Křesťanství zůstává největším náboženstvím, ale je vnitřně rozděleno do tří hlavních větví:Katolictví:
Nejsilnější v jižní a střední Evropě (Itálie, Španělsko, Polsko, Irsko, Rakousko). Papež ve Vatikánu je pro tyto věřící ústřední autoritou.
Hlavní autorita: Papež v Římě, který je považován za nástupce apoštola Petra a neomylnou hlavu církve ve věcech víry.
Celibát: Kněží musí žít v celibátu (nesmí se ženit). Ženy nemohou být vysvěceny na kněze.
Pojetí víry: Velký důraz je kladen na 7 svátostí (křest, zpověď, přijímání atd.) a úctu k Panně Marii a svatým.
Bohoslužba: Nazývá se mše, je vysoce formální a středem je eucharistie (přijímání těla a krve Kristovy).
Protestantismus:
Převládá na severu (Skandinávie, Británie, severní Německo, Nizozemsko). Zahrnuje luterány, anglikány, kalvinisty i moderní evangelikální proudy.
rotestantismus vznikl v 16. století jako reformační hnutí (Martin Luther, Jan Kalvín) proti nešvarům v katolické církvi (např. prodeji odpustků). Není to jedna církev, ale rodina tisíců různých směrů (luteráni, kalvinisté, baptisté, metodisté...).
Hlavní autorita: Pouze Bible (Sola scriptura). Neuznávají papeže a odmítají církevní tradice, které nemají oporu v Písmu.
Celibát: Neexistuje. Duchovní (často nazývaní pastoři nebo kazatelé) se běžně žení a mají rodiny. V naprosté většině protestantských církví mohou být ordinovány i ženy.
Pojetí víry: Spasení člověka dosáhne pouze skrze víru a milost Boží, nikoliv skrze skutky nebo církev. Neuctívají svaté ani Pannu Marii a uznávají většinou jen 2 svátosti (křest a Večeři Páně).
Bohoslužba: Je civilnější, méně rituální. Hlavní důraz je kladen na kázání (výklad Bible) a společný zpěv.
Dominantní na východě a jihovýchodě (Rusko, Řecko, Rumunsko, Srbsko, Ukrajina). Je typické svou bohatou liturgií a ikonami.
Hlavní autorita: Nemají jednoho papeže. Církev je rozdělena na národní celky (např. řecká, ruská, srbská pravoslavná církev), které vedou patriarchové. Všichni jsou si roovnocenní.
Celibát: Farní kněží se mohou ženit (ale musí to stihnout před vysvěcením). Biskupové se však vybírají pouze z řad neženatých mnichů. Ženy kněžkami být nemohou.
Pojetí víry: Silný důraz na mystiku, neměnnost tradice a původní rituály. Neuznávají některé katolické dogmata (např. o neposkvrněném početí Panny Marie nebo papežské neomylnosti).
Bohoslužba: Velmi bohatá, plná symboliky, kadidla a zpěvu (bez hudebních nástrojů). Typická je úcta k ikonám (obrazům svatých).
Církev vznikla poměrně nedávno – o Vánocích roku 1919 (oficiálně 1920) odtržením části modernistických katolických kněží od Říma. Hlásí se k odkazu české reformace (Jan Hus, utrakvismus), ale strukturou je to moderní církev.
Hlavní autorita: V čele stojí patriarcha a synoda (rada). Církev funguje demokraticky.
Celibát: Dobrovolný, kněží se běžně žení. CČSH byla jednou z prvních, která začala světit ženy na kněze (už od roku 1947).
Pojetí víry: Jde o zajímavý mix. Liturgie a pojetí svátostí (mají jich 7) jsou vizuálně blízké katolictví, ale teologicky mají blízko k protestantismu (svoboda svědomí, důraz na Bibli). Neuznávají papeže.
Bohoslužba: Bohoslužba je vedena v moderní češtině (na rozdíl od latiny, která v té době v katolické církvi dominovala) a přijímá se při ní vždy „pod obojí“ (chléb i víno), což odkazuje na husitskou tradici. Typickým symbolem v jejich kostelech je červený kalich.
Významné křesťanské postavy
Postava Mojžíše v křesťanství, pro všechny křesťanské církve je Mojžíš nesmírně váženou postavou Starého zákona. Katolíci a pravoslavní ho dokonce uctívají jako svatého. Jeho role je však v křesťanství vnímána jako předobraz Ježíše Krista (Typologie): Křesťané vidí v Mojžíšově životě paralely k Ježíši. Mojžíš zachránil Izrael z fyzického otroctví v Egyptě; Ježíš zachránil lidstvo z duchovního otroctví hříchu.
Svědek Kristovy slávy: V Novém zákoně vystupuje Mojžíš v klíčovém momentu zvaném Proměnění Páně. Spolu s prorokem Eliášem se zjevuje vedle zářícího Ježíše. To pro křesťany symbolizuje, že Ježíš je naplněním jak Zákona (který zastupuje Mojžíš), tak Proroků (které zastupuje Eliáš).
Zákon vs. Milost: Křesťané věří, že Mojžíšův zákon byl dočasný a měl lidstvo připravit na příchod Krista. Mojžíš dal lidem zákon na kamenných deskách; Ježíš přinesl zákon lásky do lidských srdcí.
Postava Mojžíše v křesťanství, pro všechny křesťanské církve je Mojžíš nesmírně váženou postavou Starého zákona. Katolíci a pravoslavní ho dokonce uctívají jako svatého. Jeho role je však v křesťanství vnímána jako předobraz Ježíše Krista (Typologie): Křesťané vidí v Mojžíšově životě paralely k Ježíši. Mojžíš zachránil Izrael z fyzického otroctví v Egyptě; Ježíš zachránil lidstvo z duchovního otroctví hříchu.
Svědek Kristovy slávy: V Novém zákoně vystupuje Mojžíš v klíčovém momentu zvaném Proměnění Páně. Spolu s prorokem Eliášem se zjevuje vedle zářícího Ježíše. To pro křesťany symbolizuje, že Ježíš je naplněním jak Zákona (který zastupuje Mojžíš), tak Proroků (které zastupuje Eliáš).
Zákon vs. Milost: Křesťané věří, že Mojžíšův zákon byl dočasný a měl lidstvo připravit na příchod Krista. Mojžíš dal lidem zákon na kamenných deskách; Ježíš přinesl zákon lásky do lidských srdcí.
Rozdíly v detailech mezi křesťanskými církvemi:
Katolíci a Pravoslavní: Mojžíš má svůj svátek v liturgickém kalendáři (u katolíků 4. září) a je zobrazován na ikonách a malbách. Církev československá husitská: Vnímá Mojžíše podobně jako protestanté – jako morální vzor a Božího služebníka, přičemž husitský důraz na svobodu a boj proti útlaku rezonuje s Mojžíšovým příběhem osvobození z otroctví.
Ježíš známý také jako Ježíš Nazaretský, byl židovský pocestný kazatel, zakladatel křesťanství. Hlásal příchod Božího království, vyzýval k obrácení či pokání a byl popraven kvůli svým názorům. Křesťané Ježíše obvykle nazývají Kristus (Pomazaný) a považují jej za Božího syna a Spasitele světa. Jako proroka či významnou duchovní postavu ho uznává i islám a některá další náboženství. Ježíšova postava také hluboce ovlivnila kulturu křesťanských zemí. Například od data Ježíšova narození, jak je kdysi určil Dionysius Exiguus, se počítají roky našeho letopočtu; a svátky Vánoc a Velikonoc v křesťanství připomínají narození a závěr Ježíšova pozemského života.
Křesťanství sice z judaismu historicky vzešlo (Ježíš i jeho první učedníci byli Židé), ale v zásadních otázkách se rozešli. Hlavní rozdíl by se dal shrnout stručně: Křesťané věří, že Mesiáš už přišel (Ježíš). Židé věří, že Mesiáš teprve přijde.
2. Judaismus
Židovství má v Evropě tisíciletou historii. Přestože byla populace drasticky zredukována holocaustem, významné komunity žijí dodnes zejména ve Francii (největší v Evropě), Velké Británii a Maďarsku.Křesťanství sice z judaismu historicky vzešlo (Ježíš i jeho první učedníci byli Židé), ale v zásadních otázkách se rozešli. Hlavní rozdíl by se dal shrnout stručně: Křesťané věří, že Mesiáš už přišel (Ježíš). Židé věří, že Mesiáš teprve přijde.
Pohled na Ježíše Krista a Boha
Křesťanství:
Křesťanství:
Věří v Nejsvětější Trojici (Bůh Otec, Syn/Ježíš a Duch svatý). Ježíš je pro ně Boží syn a Spasitel.
Judaismus:
Je striktně monoteistický. Bůh (Hospodin) je absolutně jeden, nedělitelný a nemá žádné lidské potomky. Ježíše považují v závislosti na směru za historickou postavu nebo učitele, ale rozhodně ne za Mesiáše, Boha nebo proroka.
Je striktně monoteistický. Bůh (Hospodin) je absolutně jeden, nedělitelný a nemá žádné lidské potomky. Ježíše považují v závislosti na směru za historickou postavu nebo učitele, ale rozhodně ne za Mesiáše, Boha nebo proroka.
Křesťanství: Používá Bibli, která se skládá ze Starého zákona (převzatý z judaismu) a Nového zákona (příběh Ježíše a apoštolů).
Judaismus: Nový zákon neuznává. Jejich základem je Tanach (to, čemu křesťané říkají Starý zákon), jehož nejdůležitější částí je Tora (Pět knih Mojžíšových). Klíčový je také Talmud – obrovský soubor rabínských diskusí, zákonů a výkladů, který říká, jak podle Tóry žít v praxi.
Křesťanství je náboženstvím víry (důležité je uvěřit v Krista a jeho milost). Judaismus je spíše náboženstvím činu a životního stylu (důležité je dodržovat Boží přikázání – micvot).
Duchovní vůdce: Židé nemají kněze (v křesťanském smyslu). Mají rabína, což je v překladu „učitel“. Je to autorita na náboženské právo, která vede komunitu, ale nemá žádné „nadpřirozené“ pravomoci odpouštět hříchy. Rabíni se běžně žení a mají rodiny. V liberálních směrech mohou být rabínkami i ženy.Místo modlitby: Místo kostela chodí Židé do synagogy. Nenajdete v ní žádné obrazy Boha, soch, svatých ani kříže – zobrazování Boha je přísně zakázáno.
Svátky a rituály: Místo neděle je posvátným dnem odpočinku šabat (od pátečního do sobotního večera). Neslaví Vánoce ani Velikonoce, ale mají vlastní svátky (např. Chanuka – svátek světel, Pesach – připomínka vyvedení z Egypta, Jom kipur – Den smíření).
Jídlo (Kašrut): Židé dodržují přísná pravidla stravování. Jídlo musí být košer. To znamená zákaz vepřového masa, mořských plodů (kromě ryb s šupinami a ploutvemi) a přísné oddělování masitých a mléčných výrobků. Křesťané žádná taková plošná omezení nemají.
Křesťanství: Klade obrovský důraz na posmrtný život (nebe, peklo) a na to, že člověk je spasen skrze víru v Ježíše.
Judaismus: Soustředí se primárně na život tady a teď a na nápravu tohoto světa (Tikun olam). Představa posmrtného života (Olam ha-ba) sice existuje, ale není detailně popsána a neexistuje v ní koncept věčného zatracení v pekle pro nevěřící. Spravedlivý člověk (jakéhokoli vyznání) bude odměněn.
Pro židovství je hlavní Mojžíš který je nejdůležitější postavou všech dob. Židé sice nemají koncept „svatých“ jako katolíci, ale Mojžíš má status, který už nikdo nikdy nepřekonal.Největší z proroků: V judaismu platí, že žádný jiný prorok neměl a nikoho nebude mít tak blízko k Bohu jako Mojžíš. Jako jediný mluvil s Bohem „tváří v tvář“ (ne skrze sny nebo vize). Dárce Zákona (Tóry): Skrze Mojžíše dal Bůh Židům na hoře Sinaj desatero a celou Tóru (zákon). Proto se židovskému právnímu a náboženskému systému často říká Mojžíšův zákon. Otec národa a osvoboditel: Mojžíš vyvedl Izraelity z egyptského otroctví, zformoval je z pouhého kmene v jednotný národ.
Učitel (Moše Rabenu): Židé ho nejčastěji titulují jako „Moše Rabenu“ – Mojžíš, náš učitel. V židovském mysticismu (kabalismu), který silně ovlivnil moderní esoteriku, má každé písmeno Tóry (kterou Mojžíš zapsal) duchovní a číselný význam. Mojžíš je zde vnímán jako ten, kdo lidstvu zpřístupnil kosmické kódy.
3. Nová spiritualita a "Esoterika"
V posledních desetiletích mnoho Evropanů opouští církve, ale stále hledá duchovní rozměr. Tento fenomén se často označuje jako "spiritualita bez náboženství".
Esoterismus a New Age: Zájem o meditaci, jógu, reinkarnaci, krystaly nebo astrologii. Často jde o synkretismus (míchání prvků z různých tradic). Esoterici často zdůrazňují, že Mojžíš vyrostl na faraonově dvoře a byl vychován egyptskými kněžími. Podle nich byl zasvěcen do egyptských mystérií a do tajné magie. Desatero a zákony, které přinesl, proto nevnímají jako diktát z nebe, ale jako transformované esoterické vědění Egypta uzpůsobené pro kočovný kmen. Magické schopnosti: Zázraky, které Mojžíš dělal (proměna hole v hada, rozestoupení moře, přivolání ran), esoterika nevysvětluje Boží vůlí, ale tím, že Mojžíš ovládal skryté přírodní a duchovní síly (tzv. hermetické zákony). Existují staré grimoáry (magické knihy) nesoucí jeho jméno, například Šestá a Sedmá kniha Mojžíšova. Tyto texty (které samozřejmě nenapsal historický Mojžíš, ale vznikly v novověku) obsahují zaklínadla, talismany a návody na vyvolávání duchů. V tomto specifickém proudu magie je Mojžíš vnímán jako mocný mág, jehož jméno dodává rituálům sílu.
Východní filozofie: Rostoucí popularita buddhismu a hinduismu, a to nejen mezi imigranty
Novopohanství (Neopaganismus): Návrat k předkřesťanským tradicím, jako je keltský druidismus, germánský Ásatrú nebo slovanské pohanství.
Keltský druidismus (Druidství)
Tento směr se zaměřuje na hluboké propojení s přírodou, jejími cykly a duchovním světem. Moderní druidismus často čerpá z romantičtějšího pohledu na Kelty, ale opírá se i o dochované fragmenty irské a velšské mytologie. Druidismus klade důraz na spiritualitu země, linearitu času a svobodu svědomí.
Hlavní zaměření: Přírodní mystika, ekologie, osobní rozvoj, moudrost a poezie.
Božstva: Danu, Lugh, Brigid, Cernunnos (Rohatý bůh).
Klíčové svátky: Čtyři hlavní sluneční svátky (slunovraty a rovnodennosti) a čtyři měsíční/zemědělské (Samhain, Imbolc, Beltine, Lughnasadh).
Pro koho se hodí: Pro lidi, kteří hledají klid v přírodě, meditaci, kreativní inspiraci a vnímají Zemi jako posvátnou.
Germánský / Severský Ásatrú
Ásatrú (v překladu „víra v bohy“) vychází ze severské a germánské mytologie, jak ji známe například z islandských Edd. Je to směr velmi dynamický, který klade velký důraz na morální kodex a čest. Ásatrú si cení osobní hrdosti, síly a zodpovědnosti za svůj osud (Wyrd). Mojžíšův koncept „pokory před Bohem“ a status člověka jako „sluhy Božího“ je pro ně nepřijatelný. Pohanský severský vztah k bohům je spíše partnerský nebo klanový (bozi jako starší příbuzní), nikoliv otrocký.
Hlavní zaměření: Kodex cti (tzv. Devatero ušlechtilých ctností – např. odvaha, pravda, věrnost, pohostinnost), společenství (Slob) a osud (Wyrd).
Božstva: Odin, Thór, Freya, Frigg, Loki.
Klíčové svátky: Blóty (obětní slavnosti), z nichž největší je Jól (zimní slunovrat).
Pro koho se hodí: Pro ty, které přitahuje severská estetika (runy, vikingové), jasná pravidla, síla, individualismus a koncept osobní zodpovědnosti.
Slovanské pohanství (Rodnověří)
Rodnověří se obrací ke kořenům starých Slovanů. Klade obrovský důraz na kult předků, rodinu, komunitu a sepětí s krajinou, ve které žijeme (což je pro nás ve střední Evropě geograficky nejbližší směr).
Hlavní zaměření: Úcta k předkům, rodová linie, ochrana domova, lokální duchové (lesní, domácí) a cyklus zemědělství.
Božstva: Perun, Veles, Svarog, Lada, Morana.
Klíčové svátky: Koliada (zimní slunovrat), Kupala (letní slunovrat), dožínky.
Pro koho se hodí: Pro lidi, kteří cítí silné spojení se středoevropskou krajinou, folklórem, tradicemi našich přímých předků a konceptem rodinné sounáležitosti.
Pohanské tradice (keltská, germánská i slovanská) nemají jednoho proroka ani svatou knihu zákonů. Morálka a pravidla v pohanství vycházejí z pozorování přírodních cyklů, tradic předků a společenské smlouvy (např. severský kodex v Hávamálu). Pro druidy, vyznavače Ásatrú či rodnověrce je božství přítomné ve všem – v lese, řekách, bouři a v mnoha různých božstvech. Concept jednoho žárlivého Boha odmítají. Křesťanství považují za náboženství, které vykořenilo původní úctu k vlastním předkům a domácím bohům.
Bůh Rod byl u starých Slovanů (zejména východních) bohem stvořitelem, dárcem života, ochráncem rodiny, předků a osudu. Ze jména Rod pocházejí slova jako rodina, příroda, národ, úroda nebo porod.
Ochrana rodové linie: Jména s kořenem Rad- měla zajistit, aby byl dotyčný požehnán Rodem a jeho družkami Rožanicemi (sudičkami), které tkaly nit lidského osudu.
Oslava zrození: Pokud se dítě narodilo a bylo „vítané“ (což je další význam slova rad v některých slovanských jazycích), bylo zasvěceno rodové kontinuitě.
4. Sekularismus a Ateismus
Evropa patří k nejméně náboženským regionům světa.
Nevěřící: Velká část populace se označuje za ateisty, agnostiky nebo prostě "bez vyznání". Freudův pohled: Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (sekulární Žid) napsal slavnou knihu Muž Mojžíš a monoteistická víra. Tvrdil v heretické teorii, že Mojžíš byl ve skutečnosti egyptský šlechtic a stoupenec faraona Achnatona (který se pokusil v Egyptě zavést první monoteismus). Když Achnaton padl, Mojžíš vzal toto učení o jednom Bohu a předal ho semitským kmenům.
Specifikum Česka: Česká republika spolu s Estonskem a východním Německem patří k nejvíce sekularizovaným oblastem, kde víra v osobního Boha hraje v běžném životě nejmenší roli.
Komentáře